| Úvod | Nástěnka | Akce v plánu | Kyberkronika | Album |
| Hitparáda hospod |
| U Mudrce |
| Archiv |
| Akce a výlety absolvované v zimě 2002 |
Obsah této stránky :
|
|
| Úvodní stránka Kyberkroniky | Kyberkronika předecházející |
|
Silvestr 2001/2002 - Jílové u Držkova Datum : 29.12. 2001 - 1.5. 2002 Místo : Jílové u Držkova čp. 69 - podhůří Jizerských hor Účastníci : DA-KA-RA-EV-JA-JA-RA-PA-RA + MI + JÍDLO Animace : Jeskyně slasti Mercedes Škoda 120 Hora sobota 29.12 - neděle - silvestr - nový rok - středa - čtvrtek - pátek - sobota 5.1. Sobota 29.12. Celá akce vzájemného setkání byla velice přesně a důkladně naplánována a stavěla především na dodržení všech časových limitů, určených pro dané etapy a nakládky lidí i materiálu. Byly určeny i signály, jež měly uvést do pohybu další vozidlo, ihned po završení předešlé etapy. Jak to tak ale bývá v praxi, nic nelze naplánovat zcela, Jaryn nabíral zpoždění už od Teplic a do Kamenice přijel již s téměř hodinovou ztrátou. V tu samou dobu, co jsme my ještě čekali před nádražím v Kamenici, již Radek zcela předčasně přicestoval do Boru a tak zpustil "odjezd" druhé skupiny s hodinovým předstihem (což se vzhledem k prováděné technické generálce Škodovky u novoborských pump ukázalo jako zatraceně prozíravý tah). Ani naložení našich batohů nebylo tak snadné jak se zdálo, zaplněný kufr až po okraj, zavalené místo spolujezdce a plno dalších věcí na zadním sedadle a na zemi, to nevypadalo dobře. Mercedes nakonec nečekaně ale pozřel všechno i s námi. Po té, co jsme se narvali do auta a vyplnili tak beze zbytku celý jeho vnitřní prostor, jeho zadek citelně klesl a zadní kola se jaksi nezdravě vykloubila a zarazila hluboko do nitra rzí poněkud poznamenané karoserie. Nic nás už ale nemohlo zadržet v další cestě. Příjezd na smluvené místo kontaktu.... a škodovka nikde ! To bylo završení krachu akce "Kulový blesk". Teprve po telekomunikačním spojení s druhou skupinou vše nabralo dobrý konec, či spíše začátek v podobě setkání u novoborské Benziny. Neujeli jsme daleko a už Následoval seznamovací oběd v Rynolticích s detektivní zápletkou aneb kdo ukradl Němcům Volkswagena ? Další cesta do Jílového byla relativně bez komplikací, vyjma excesů typu: dekomprese mercedesu či žebřík napříč silnicí… Případ dekomprese se udál v jedné téměř osudové pravotočivé, stoosmdesáti stupňové zatáčce. V okamžiku, kdy se pozornost řidiče nejvíce soustředila na řízení a odstředivá síla nabrala nejvyšší účinnosti, rozezvučel se pištivý alarm přičemž celý vnitřní prostor se v mžiku naplnil ledovým vzduchem s poletujícím sněhem. Pohodlným vozem se tak rázem hnal prudký mrazivý vichr. Až po chvilce jsme si všimli, že příčina náhlé změny v klimatizaci bude zřejmě ve dveřích u Jaryna, které už zjevně netěsní jak by měly... Zavřít dokořán otevřené dveře v ostré zatáčce a při plné rychlosti se řidičovi-Jarynovi daří jen stěží. Štěstí, že v protisměru nejelo auto, které by je "zavřelo" za něj. Jílové u Držkova: hledáme koupaliště pro osvěžení - bez úspěchu. Úspěšnému odhalení dlouho odolává i naše chalupa. Množí se zvěsti o jejím záboru Němci… Nakonec přece úspěch. Následuje "parkování" před chatou. Kdo ovšem ve sněhu nikdy netlačil po střechu naložený mercedes do téměř pětimetrového kopce, nepochopí o čem je řeč… Poté konečně ubytování, vybalování a tak dále. Chalupa je dokonale vybavená. Vše moderní, čisté, luxusní. Pořád nám nejde do hlavy, že tohle všechno je v ceně, včetně libovolného množství elektřiny. Sedloňov nás vycvičil k obezřetnosti. Poprvé se před chalupou objevuje záhadné stvoření - pes, později Jarynem trefně pokřtěn jako "Jídlo". Večer: průzkum obce na sáňkách a finální sněhová bitva před místní hospodu. Sláva vítězům a čest jejím statečným obráncům - tedy mě, Páje a Radimovi! Neděle 30.12. Zábava do pozdní noci způsobila, že snídaně volně splynula s obědem - není to u nás poprvé a zdaleka ne naposledy. PA-RA tým míří na sjezdovku do Zásady, ostatní se chopili svého vybavení - červených vosků zvlášť! - a vyrazili na běžky. Směr Držkov. Aby však cesta nebyla jen obyčejný nudný jednotvárný "Vopruz", vzali jsem to prozíravě zkratkou přes Máchlov. Zde takřka bez povšimnutí nás opustil Jídlo. Následoval náročný více jak dvoukilometrový prudký výstup půlmetrovou závějí bez jakékoli stopy. Shrnuto: úsek 300 m jsme si zkrátili přibližně o 3,5 km náročného terénu. Hospoda v Držkově. Držkovou sice nemají, zato však mnoho jiných pokrmů. Dokonce až příliš mnoho. Příliš na paměť "některých" z nás. Jinými slovy můj záludný záměr okrást své kamarády i servírku nevyšel a tak jsem doplácel 10,- Kč při standardním účtování a následně ještě zbyvší polívku - mimochodem tu jenž jsem si tak umě vylepšil solí, jedno pivo a čaj. To ovšem nebyl zdaleka poslední triumf mé excelentní paměti na horách. Cesta do Jílové byla již bez "zkratek". O zábavu toho večera se postaral náš mistr Radek. Nikoli ovšem slovy, nýbrž svými zkušenosti starého tra****. Opět jsme tedy spatřili známé nádobíčko, chromované inštrumenty i dřevěnou f***** a záhy se již ***** proměnila v 7 úhledných vajíček. Co to ovšem skutečně bylo (a jaké to bylo) ať posoudí povolanější, já osobně myslím, že "nic" - sorry Radku :-) Jediný, kdo si to celé opravdově užil byla svíčka na naší televizi… I tak šlo ovšem o působivý večer i noc o které by se dalo říct, že byla - na směny - probdělá, že Radime a Evo :-) Pondělí 31.12 To jest vlastně Silvestr, my ho však oslavili už minulý večer, včetně šampusu. Návštěva místního krámu s cílem doplnit zásoby skončila fiaskem. Ona smíšenka byla totiž skanzen komunismu a stále funkční, no vlastně nefunkční, kde statná obchodnice předvedla i své evropanství mistrnou komunikací v češtině - škoda jen, že tak mluvila s Němci. JARAPA vyráží na Špičák, ostatní na běžkách do Zásady, někdo odpočívá. Sehnat v Jizerských horách v pondělí v jednu odpoledne na silvestra pečivo je téměř nemožné. Skupiny nešťastných Němců okukující v Plusu pár drobků ve vymydleném regále s pečivem byl výmluvný. Spása přišla až z malého krámku v Tanvaldě. Sjezdování na Špičáku ukázalo, že to co já piloval více jak deset let, zvládl Radim za dva dny! Klobouk dolů Radime, i když ty tvoje lyže… :-) Ani v hustém sněžení jsme však nepřehlídli celebritu Michala Prokopa a jeho elegantní styl. Není to jediná osobnost těchto hor. Hospoda v Plavech, další skanzen minulosti tohoto dne! Návrat na chalupu. Silvestrovský večer proběhl v ukázkovém vydání - tj. s ovladačem v ruce. Inu není nad umělou zábavu… Ještě že byly ty petardy. Atomové silo vybudované ze sněhu odpálilo celkem 8 střel. Únava z minulého večera udělala své a tak je vůbec zázrak, že nikdo do půlnoci neusnul, nebo se pletu Jaryne? Úterý 1.1. Ráno opět snídaně s obědem jedno jsou. Poté vyrážíme na běžkách na odpolední výlet do Návarova. Příjemný sjezd do údolí Kamenice dává tušit nepříjemný výstup zpět. V malebném údolí nás okouzlí secesní klenot aneb hospoda u Rusalky. My však postupujem dále. Dělíme se na družstvo drsňáků držící se zuby nehty turistického značení a ty druhé, kteří jdou prostě po silnici. Setkáváme se o pár desítek metrů dál: drsňáci zmáčení, vyčerpaní, zválení od sněhu. Druzí řekněme rovnou: chytráci, si čekání zkracují pobaveným sledováním postupu po kolena ve sněhu zabořených drsňáků. Inu každý podle svého gusta :-) Hrad a zámek Návarov příjemné místo, příjemná stavba a příjemná hospoda. První zdání ovšem klame. Útulný interiér dokonale přebíjí staré šlágry Michala Davida omílané do nekonečna na nekonečném cédéčku. Ani obsluha se nevytáhla. Ať už byla stahaná po silvestrovské noci nebo tak tupá od přírody, její přehmaty jsou zarážející. Pod slovy "hovězí polívka" rozumí "hemenex", místo čaje přináší vídeňskou kávu ap. Vrcholem této podivné restaurace byl agent Nedvěd family jenž nás neomylně přizval hned ke čtyřem jejich koncertům. Přesto jsme poseděli až do setmění, zaplatili (i já) a vyrazili na noční sjezd do údolí Kamenice následovaný výstupem do Jílové. V Máchlově se k nám opět nečekaně připojuje Jídlo. Sílí ovšem podezření, že Jídlo není Jídlo, nýbrž Věc. A propos čí krev z Vás nesnáší žár? Večer ve znamení kultury s filmem "Musíme si pomáhat". Až na to, že začátek poněkud přehlušila debata o zakoupení 50-ti litrového soudku s pivem. Inu je "kultura" a "kultura". Sud byl nakonec zakoupen, instalován a po jistých peripetiích mit der Luftpumpe nakonec i naražen. Od této chvíle se počítá přísné embargo na piva v hospodách a stanovují povinné kvóty na denní spotřebu (pro někoho i 15 kousků za den!). Středa 2.1. Výlet na hřeben Černé Studnice. Počasí se ohlásilo ještě za tmy. Silný hukot za okny, meluzína v komíně a rtuť hluboko pod nulou. Jako stvořené pro běžky. Přesto jsme vyrazili a dokonce i včas ! Ostrá fujavice, zima a takřka neznatelné stopy odradily některé z nás už v půli cesty, že Pájo :-) nikoli ovšem Jídla, který s námi putoval až k samotnému vrcholu 869 m.n.m. Dlouhý náročný výstup byl nakonec odměněn zavřenou hospodou s nepřístupnou rozhlednou. A tak jsme vypili čaj, vypustili pár ostrých slov (na adresu místní pohostinnosti) a šli zase zpátky. Cestou z vrcholu se vyznamenal Jídlo, když ulehnuvší v nejprudším krpálu přes cestu srazil k zemi nejprve Kamču, pak mě a do třetice Dana. O podobný pád se postará dnes ještě terénní vozidlo vyřítivší se nečekaně zpoza zákruty v osadě Hamrska. Nespokojenost některých z nás s nevalným cílem výletu dala podnět k rozdělení výpravy. JA-DA-KA pokračovali dále hřebenovkou, ostatní s Jídlem jeli domů. Pokus o pokračování v cestě černostudničním hřebenem ovšem ztroskotal. A to asi po pěti stech metrech v okamžiku, kdy jsem o pomoc ke svému vyproštění z metrové závěje volal traktor. Vrátili jsme se tedy zpět za první skupinou a vidouce i druhou hospodu zavřenou, dali na radu místního domorodce. Zavítali jsme tedy do hospody v zapadlé osadě, nazývané příhodně Zbytky. Guláš se zvěřinou, malé pivo a příjemná hospůdka s ještě lepším rozhledem do kraje. Konečně spokojenost! Cesta domů začala již za šera. Hledání zaváté stopy za tmy bylo vskutku pravou zkouškou orientace. Mapa byla ve tmě k ničemu a i tradiční orientační schopnosti v bílé mlze zcela selhaly. Domů jsme trefili jen díky neochvějnému ženskému instinktu Kamči, která nás vždy jistým hlasem varovala, že "tudy jsme přece nejeli". Díky Kamčo! Následoval příjemný večer ve znamení špaget a plnění pivních norem. Čtvrtek 3.1. Nejprve druhá návštěva Jílovského krámu. Nyní již přeci jen více zásobeného - i když podpora turistického ruchu v obci zde byla zajištěna pouze jedním ano nemýlíte se J E D N Í M kusem pohledu vsi a to ještě letním. Pak vzhůru do akce. Den individuálního volna aneb každý svojí cestou: KA-DA absolvovali výlet na běžkách přes Vlastiboř, Návarov, dále malebným údolím Kamenice a zpět po zelené do Vlastiboře. Výlet to byl pěkný, ale škoda jen, že oba byli v těchto končinách na běžkách první. Nezbylo jim tak, než si stopu v metrové závěji prošlápnout svépomocí. Také RA s JA zažili pěkný výlet. Co se na něm však dělo, můžeme jen hádat. Poté co si Jaryn vyzvedl hotovost v Brodě, sjeli se oba vlakem do Tanvaldu aby odtud pokračovali se zastávkou v hospodě ve Zbytkách (kterou mimochodem pomluvili - hanba!) na běžkách do Jílového. Vrátili se čilí a veselí. Ve velmi dobré náladě se ihned chopili příprav výstavky, jenž posléze inspirovala zábavu a ostatně i večeři dnešního večera. Druhý RA vyrazil s fotoaparátem do terénu. S ním i Jídlo, málokdo však tušil, že je to naposled, co ho vidíme - tedy Jídla. EV prý odpočívala - opět (jízlivá poznámka autora :-) A konečně JA-RA-PA zamířili na sjezdovky, tentokrát do Vysokého n/J. se zastávkou v Brodě. Skvělé lyžování a skvělý výhled: po pravici obří hory Krkonošské, po levici Jizerské s Ještědem na obzoru, na jihu Český ráj a Pojizeří, vedle auta Simona Stašová s Vojtíškem - ano druhá osobnost letošních hor ! Příjemným krajem s fotogenickým západem slunce vracíme se do Jílového přes Semily, ano zde je naplánováno historické setkání mé kamarádky ze školy Plzeňské s mými přáteli ze severu. Ještě dříve však než se s Katkou setkáme, zazní v Semilech na Horním náměstí od Radima osudná věta, věta, při které nás záhy - poněkud paradoxně -zamrazí: "V a ř í m e!". Vskutku tak, aniž by bylo jasné, jak je to najednou možné, z motoru naší škodovky se povážlivě kouří. Setkání s Katkou tak proběhlo v poněkud napjaté nebo přesněji "dusné atmosféře". Rovněž příjemné posezení v Semilské hospůce tedy ruší Damoklův meč vroucí chladící kapaliny. Následuje okružní jízda Semily a úvahy co dál. Půjčit fén? Pomoc od policajtů ? Od Katky? Nakonec stavíme před Katčiným domem. Nečekané rojení před okny vzbuzuje i zájem rodičů za nimi - jak jsem si všiml. Motor mezitím prochladl a vše se zdá být nyní v pořádku. Něco podobného konstatuje i nachomítnuvší se automechanik, přítel Katčiny sestry. Loučíme se tedy a vyrážíme na cestu domů. Netušíme, že cesta to bude dlouhá, předlouhá a to o čtyřech zastaveních: Proseč, Ž. Brod, Loužnice a křižovatka před Držkovem. Čím více kopců, tím kratší úsek urazíme. Teprve kolem půl desáté je nám souzeno spatřit světlo naší chalupy. Večer ani překvapení ovšem nekončí, právě naopak! Na chalupu dorazil Michal. Nahradil tak ztracené místo po Jídlovi. Už je nás zase deset. Nejprve vernisáž výstavy pojmenované elegantně "prc*čka". Inu Leo je Leo… Výstavou se však inspirovaly také v kuchyni. Pod odborným vedením praktikanta-pedagoga Dana proběhl kreativní workshop jehož výsledky byly bramborové placičky výmluvných tvarů s výmluvnými obrazci na povrchu (obrysová linka: burizóny, klíčové útvary: rozinky). Veselý večer ve znamení erotických placek tedy mohl začít. Ona symbolika se zalíbila - zvláště některým, že Jaryne - natolik, že ji vzali za své, přesněji za svůj "podpis". Původní záměr zvolit seriózní logo Rumštajnů byl tedy opět spontánně sabotován logem úrovně konvičky s kondičkou… Ale ani tím večer ještě nekončil. Zatímco jsme se my ostatní zvolna uložili ke spánku RA s JA přeměnili pokoj v noční rokový klub a chopili se povinnosti splnit pivní normu. Byl nevyšší čas. Všem bylo jasné, že pivo v načatém soudku nebude už dlouho čerstvé. Pátek 4.1. Poslední celý den. Cosi nekalého předznamenal již nepochopitelný ranní výpadek mé paměti - zapomněl jsem svůj PIN. Můj mobil byl tudíž po zbytek dne zcela odříznut od světa, což se ukázalo pro tento den zvláště nešťastné. Veškerou naléhavou komunikaci (a že jí bylo) jsem zvládl jen díky Páje, Radkovi a Danovi! (Díky!) Tento den měl být vrcholem našeho pobytu, zastřešeným společným setkáním na střeše kraje: ve Vysokém. Vymyšleno to bylo skvěle JA-RA-PA pojedou na sjezdovky autem, ostatní na běžkách s přiblížením se autobusem. Všichni se měli cestou zastavit v Bozkovských jeskyních a na lyžování do Vysokého měla dorazit i Katka ze Semil - konečně bych měl také partnerku na kotvu :-) J e n ž e: Teploty klesly pod dvacítku a to už bylo na zkoušenou škodovku příliš. Nastartovat se jí podařilo až po trojím vytlačení 50-ti metrového kopce a ještě za přispění mezinárodní pomoci (díky Holanďani!). Vysilující zápas se škodovkou, značné zdržení i nízké teploty demotivovalo družstvo běžkařů, kteří svůj cíl operativně snížily na "jen" Bozkovské jeskyně. Zledovatělá stopa jim nakonec nadělila mnoho kuriózních situací, kdy někteří zabrzdili jen díky hustému lesu, nemám pravdu Jaryne? A ani Bozkovské jeskyně samotné nezklamaly. Pod dojmy včerejšího večera tamní stalaktity a stalagmity evokovali, zejména některým, úplně jiné názvy… Ale popořádku: Výlet do Bozkovských jeskyní, ačkoli se nezdál, byl poměrně náročným podnikem, jež prověřil naši fyzickou a psychickou připravenost. Sjezd po ledem pokryté silnici do Vlastiboře byl jen závdavkem na začátek, to teprve sjezd lesní příkrou cestou, zavátou půl metrem sněhu byl tím pravým oříškem a pro mnohé dokonce prubířským kamenem. Přejezd údolím Kamenice se stal asi jediným odpočinkovým úsekem cesty, kdy jsme se mohli i kochat krásami zasněžené přírody. Tato idylka ale netrvala příliš dlouho. Vzápětí již cesta stoupala stejně neschůdným úvozem, který nás před chvílí přivedl, či spíše mrštil do údolí. Já sám jsem se snažil snížit utrpení ostatních a tak jsem se jal prošlapovat cestu. Proražená stopa viditelně usnadňovala postup ostatních, ale vděku, toho jsem se od nich nedočkal, spíše neustávající spršky jízlivých poznámek..."... Katko makej..." a to jsem ten výlet ani jeho trasu nevymyslel. K pokladně jeskyní jsme se doplazili notně znaveni a v očekávání ...mají otevřeno, nebo nemají ? Měli, a tak jsme měli možnost se ohřát v Bozkovských jeskyních při teplotě +7 stupňů. Rozmazávat to, co se dělo v podzemí bych raději ani nechtěl, vše bylo poznamenáno včerejšími erotickými hrátkami a také veškeré poznámky a otázky Jaryna a Radka k tomu směřovaly. Paní průvodkyně si jistě vydechla, když se nás zbavila a ještě dlouho to pak líčila svým kolegyním. Zpáteční cesta nás rozdělila na dvě skupiny, přičemž ta naše se vracela stejnou cestou necestou. Sotva však Jaryn, ubírající se s ostatními jinou trasou, zmizel z dohledu a sotva Kamča ujela 20 metrů - projevila se již "tradiční" nehoda, Kamče se utrhla téměř celá podrážka. S Michalem jsme vše provizorně opravili, ale v momentu, kdy jsme sjeli do údolí, se bota utrhla celá. Podrážka tak zůstala v lyži, zatímco Kamča nešťastně postávala opodál. I tuto nehodu jsme vyspravili, ale takto se dalo jen těžko dojet až k chatě. Naštěstí přesně v ten okamžik se v údolí objevil spásný anděl ve vaťákách, ano byl to Jarda se svou krychlí na zádech, v níž měl potřebné náčiní na opravu, kterou již tolikrát provedl. Zbytek cesty jsme již všichni dorazili bez újmy. Mezitím jsme s Radimem a za přispění poloviny obyvatel obce rozmrazovali chladící kapalinu naší stodvacítky. Nejprve fukarem, pak přímotopem, za přispění prodlužováku pana Šourka (díky!). Nakonec nezbylo než vypravit se za automechanikem co měl mít teplou garáž. Dorazili jsme na místo. Automechanik otevřel kufr a hledal motor. Pak chtěl dolít vodu - do nádobky s olejem. Nakonec stěží stanovil diagnózu zamrzlé kapaliny, na kterou jsme přišli i my absolutní motorističtí bezvěrci. Divný mechanik, myslíme si. Ale vesnický automechanik je vesnický automechanik. Je už postarší a ze školy už asi leccos zapomněl. Teprve asi po čtvrt hodině jsme pochopili, že náš automechanik není žádný automechanik, nýbrž hodinář (který toho času dělá sklářské stroje a rád by mimochodem navázal kontakt s mým otcem skrze elektroniku, což se nám bude ještě dnes hodit) a že pravý automechanik bydlí o dům dál. Nicméně přístřeší a ochotu pana Horáka jsme již neměnili. Pustili jsme se tedy s jeho nářadím, v jeho garáži a pod jeho vedením do oprav s cílem odstranit termostat. Šlo to ztuha a urvaný šroub nás zdržel o více jak další hodinu. Pomalu bylo jasné, že dneska už se nikdo s nikým nesetká - leda na chalupě. Také Katka si ve Vysokém zalyžuje bohužel sama. Škoda. Termostat byl odstraněn a jeho nefunkčnost ověřena. S díky jsme se rozloučili s panem Horákem a s úlevou plánovali program pro zbytek dne. Po krátkém zahřátí Pájinou polévkou jsme vyrazili. Nikoli ovšem do Vysokého, nýbrž do Zásady - na noční lyžování - inu vždyť už se stmívalo. Zalyžovali jsme si skvěle až na to, že auto tam i zpět znovu vařilo. Do pr… Takže zase ve vsi shánět pomoc - v osm večer! Praví automechanik Schovánek nás poslal k čertu. Zastavili jsme tedy znovu před horákovou garáží. Vybaveni kontaktem na mého otce jsme měli záminku požádat o nocleh pro škodovku v jeho garáži. Smůla. Prý je tam zima. Máme to zkusit ve vesnické dílně. Poslali nás od čerta k ďáblu až nakonec jsme skončili v kravíně vysoko nad obcí. Kravín. Podlaha pokrytá mrvou, zatuchlý vzduch, stěny zdobené změtí pavučin. Slovo úklid zde neznají, leda ve stáčírně. Temná chodba. Hukot ventilace, bučení krav. Jinak nic a nikdo. Voláme, křičíme. Nic. Ticho! Scéna jako z hororu. Po chvíli se na konci chodby objeví postava. Šedý kabát s kloboukem na hlavě. Vidí nás, ale na pozdrav neodpovídá. Šouravým pohybem s kbelíkem v ruce prochází do vedlejší místnosti. Jde kolem, ale nás si nevšímá. Vypadá jak postava z románu Agáthy Christie. Mezitím v místnosti co připomíná pitevnu oplachuje hadicí kachlovou podlahu. Že by uklízel stopy? Vrah!? Čekáme. Zdá se to celou věčnost. Teprve když vyjde, promluví. Sláva, vrah to není. Konečně se dohodnem. Konečně máme pro auto nocleh. A tak za zvědavých pohledů krav a bejků couváme do stodoly. A je to. Snad kapalina rozmrzne. Vracíme se po ledových pláních zpět do vsi. Cestou potkáváme Avii jedoucí do kravína. Aha, dochází nám. Ten pán taky někam telefonoval, auto už asi neuvidíme. Divný pocit. Odjeli jsme autem s lyžemi a teď vracíme se na chalupu pěšky, na lehko, bez jediného zavazadla. K tomu ještě představa, že zítra domů pojedeme možná vlakem… Večer bylo už jen veselo, jako vždy. Já konečně zjistil svůj PIN, omluvil se Katce - mimochodem všechny Vás pozdravuje! A mohli jsme zvesela zhodnotit naší výpravu. Škoda jen, že nyní, když i my střízlíci jsme se chtěli rozšoupnout, došlo pivo. Inu Jaryn s Radkem se činili. Všechna čest! Následuje ještě hromadné zúčtování aneb Wall streat v Jílovém a pak už jen zábava a spát. Sobota 5.1. Den odjezdu! Sbalit, uklidit, nasnídat a honem do kravína. Auto jsme našli a nádobka se vzorkem chladící kapaliny byla ve stavu tekutém! To bylo dobré znamení! Sotva jsme vše naložili, už tu byli domácí a přebírali chalupu. Mezitím byl ze sněhu vykopán a následně oživován mercedes. Připojení baterie, chvilka napětí a - - nastartoval!!! Sláva. Vypadá to, že domů odjedeme všichni vozem. Dokonce i Radimovi se podařilo vyjednat si odvoz v chalupě vyhlídnutých židlí. Rozloučili jsme se tedy a vyrazili na cestu. Obávaný kopeček na silnici jsme vyjeli bez větších potíží. Stačilo trochu šťouchnout. Rozjeli jsme tedy škodovkou vzhůru na cestu. Mercedes měl jet za námi. M ě l ! Zastavili jsme tedy nahoře u hospody a čekali. Minutu. Dvě. Nic. Telefon: došla nafta, použijeme rezervní kanistr, čekejte! Čekáme. Pět minut. Deset. Čtvrt hodiny. Nic. Voláme: "Naftou to nebude. Máme problém". Jedeme tedy zpět dolů. Mercedes ujel sotva tři metry od cesty k chalupě. Nabízí se nám nelichotivý pohled. Majestátní vůz s otevřenou kapotou, připojen potupně kabelem na elektriku ze sousedovic chaloupky (mimochodem také: Díky!), kolem chumel nešťastníků jejichž cesta domů se stává nyní stejně mlhavou jako ta naše včera. Jaryn volá otce o radu. Chybí olej a také 5 litrů nafty bude málo. Se škodovkou jedem tedy k pumpě pro suroviny. Vracíme se, doplňujeme tekutiny, startujeme a - - pořád nic. Z motoru se zakouří, zakucká a dost. Z celé situace si nejméně starostí dělá řidič. Život bere s humorem a ve chvilkách pauzy vesele značkuje přilehlé mantinely známými obrazci. Bylo očividně jasné, že žádná porucha není tak velká, aby Jardu rozházela, nebo ho dokonce vyrušila od metání zbylých silvestrovských petard... Voláme automechanika Schovánka. Právě obědvá - v Brodě. Čekáme. Mezitím se rozzářilo polední slunce. Mechanik přijíždí v jednu. Poručí nastartovat - - a mercedes bez problému naskočí. Trapas. Ve vsi nás budou mít za totální voly. Prý zamrzla nafta v přívodu a slunce jí asi rozmrazilo, říká znalecky mechanik a libuje si, že je to jeho první oprava vozu s rukama v kapse. Odjíždíme tedy z Jílového. V Brodě natankujem a pokračujem v původním plánu cestou na Malou Skálu a tamní Boučkův statek. A l e : za Brodem mercedes povážlivě ztrácí rychlost. Jedeme za ním a rychle nám dochází, že sotva jde o vtip. Výstražné světla mercedesu hovoří za vše. Osada Splzov. Další nechtěná zastávka. Opět otevřená kapota, opět spekulace. Tentokrát se iniciativy chopil Michal. Mohl by to být zanesený filtr, spekulujeme. Michal jej pohotově vyjme a Radim otestuje. Čistě nevypadá. Opět přišlo sólo pro škodovku aby vytáhla mercedes z bryndy. Po chvíli se škoda 120 vrací vítězoslavně z Brodu s novým filtrem. Michal, zjevně nejzkušenější mechanik z nás teoretiků, jej umě instaluje. Startujem a - - nic! A sakra. Konec legrace. Zkoušíme to znovu. Michal radí napumpovat naftu do motoru. Je to lepší. Tak do třetice a - - chytil se! Konečně! Pokračujeme v cestě. Hned za Splzovem naši škodovku mercedes hurónsky předjíždí - to je mi pěkná vděčnost. Malá Skála. Konečně si můžeme na statku vychutnat tamní výstavku a galerii. Více než k umění nás však zima zatlačí do přilehlé hospůdky. Opět vypadá pěkně. Objednáváme si. Jsme hladoví, zimou promrzlí. Pět z nás proto sází na jistotu a vedle 100 g jídel objednáváme místní specialitu 200 g bramboráky Boučkova statku. Prý to bude chvíli trvat, jsme varováni. Mezitím přináší jídla těm co si objednali dříve. Nosí se talíře jak kola od vozu, obložená oblohou, mořem hranolek a mohutným kusem masa. Nádhera. Mezi prvními byl však i Jaryn, co si objednal totéž co my. Na obyčejném talířku se krčil jeden zubožený bramborák velikosti dlaně s kouskem petrželky ve svém středu. Jsme notně rozladěni. Jarynův pokus nás uklidnit sdělením, že on to chtěl bez sýra, nás dvakrát nepotěšil. Sýr bude sotva větší než bramborák. Jaryn se pomstil po svém. Na zbylém talíři ponechal zbytek přesně ve tvaru, jenž nám byl po celý pobyt tak blízký. Popíjíme tedy a čekáme. Na zrušení objednávky už je pozdě. Mezitím se na obřích talířích servírují jídla 100 g pro ostatní. Čekáme a v duchu si rveme vlasy, někteří i nahlas. Pořád nic. Ostatní už dávno dojedli a spokojeni, najedeni čekají co bude s námi. Snad až po hodině přinášejí specialitu i nám, nejdříve jen tři kousky. Naše hladové čekání je odměněno přesně tím čeho jsme se obávali - jedním bramboráčkem na talířku ozdobeném navíc sýrovým křížem. Úchvatné. Padají hlasy hněvu i slova o zlodějně, ale nakonec rezignujeme, hlad je silnější než vztek. Během minuty je po specialitě. Čekáme ještě dva na svoji 200 g porci. Už to vypadá, že se nedočkáme. Asi po dalších deseti minutách jsme byli i my odměněni. Asi to byla boží vůle. Potrestat nás hladovce za naši hamižnost, kdoví. Tak či tak, jsme dojedli, zaplatili kupodivu i všichni nastartovali a rozjeli se směrem na domov. Poslední rozlučka v Boru u pumpy - tentokrát u Parama. Cesta s mercedesem prý byla notně veselá. Jarynovu bezstarostnou filozofii, se kterou přistupuje k motorismu jsme poznali nejen, když mu došla nafta ani ne 100 metrů od chaty, ale především za jízdy. Mezi jeho oblíbená čísla patří mimo jiné : kličkování - to abychom pochopili, jak vidí svět anglický motorista, lov bažanta za jízdy - tento měl ale štěstí a večeří se u Nováků nestal a to i přes to, že byl Jarda velice pohotový a veškeré lovecké potřeby měl připravené. Nejlepším kouskem byl ale manévr - akt pomsty, kdy extrémně nízkou rychlostí donutil řidiče jedoucího za ním a jež ho nestydatě oslňoval dálkovýma světlama, předjet náš meďour. V ten okamžik Jarda vyrazil rychlostí vpřed a pustil svá světla naplno - akt pomsty byl dokonán. A to bylo vrcholné číslo Jarynovo! A to nepočítáme zaseklou řadící páku kdesi za Ústím… JARAPARA mezitím oslavila poslední tečku za horami v novoborské Formance. Sbohem hory, sbohem Jílové u Držkova, sbohem další vydařený silvestr. Tak zase za rok! PS. Zvláštní uznání tentokrát dostává Dan, nebo spíš jeho matka? za to že měl tak šťastnou ruku při výběru chalupy! A také paní Zima za počasí, které ani místní pivní povaleči léta nepamatují. Zdravíme též všechny obyvatele obce Jílové a věříme, že nás brzy zase rádi uvidí! V kraji Jizerských hor zdaleka nejsme naposled! PPS. Jo a díky bohu, že mě tentokrát nerozbolel žádnej zub! JARDA & DAN |
| Úvodní stránka Kyberkroniky | Kyberkronika předecházející |
| Úvod | Nástěnka | Akce v plánu | Kyberkronika | Album |
| Hitparáda hospod |
| U Mudrce |
| Archiv |
|
Poslední aktualizace : 12.2.2002 Realizace stránky : Jarda Rež Autoři textů : Dan Jaček & Jarda Rež |
Autor animací :
Dan Jaček
|
Autorka ilustrací : Kamča Veselá |